Jak minimalizovat odpad?| Výrobky na jedno použití

16. listopadu 2018 v 18:06 | Kristýna |  Myšlení Zero-waste a Minimalismus
Kelímek na kávu, plastové míchátko, mikroténový sáček na pečivo, vatová tyčinka, plastové brčko, dámské hygienické pomůcky, papír na pečení, jednorázová holítka, potravinová fólie, balící papír, plastový příbor, papírový kapesník... a tak pořád dále.

Jednorázové výrobky jsou ten největší nesmysl, který jsme my, lidi, mohli vymyslet. To platí obecně o všech jednorázových výrobcích, ale především o těch vyrobených z plastu. Ano, spotřebiteli to opravdu může ušetřit čas, protože výrobek použije na pár vteřin a pak ho jednoduše vyhodí. O nic víc se nestará, protože plastový příbor ani brčko se nemyje, papírový kapesník ani sáček na pečivo se nepere.. na rozdíl od jejich, k příodě šetrnější, variantě.

Téměř nikdo se ale nezamyslí nad tím, jaký proces proběhl před tím, než se do obchodu dostala role mikroténových sáčků. Používáme desítky složitých technologií, výrobních linek a přepravních zařízení, abychom mohli použít plastové míchátko do kávy, které použijeme na 15 vteřin, než se z něj stane odpad.

Vždy je potřeba se na výdobek dívat z hlediska celého životního cyklu. A co to přesně znamená? Musíme se dívat na to, co předcházelo vzniku výrobku, z jakých surovin je vyrobený, jak se tyto suroviny získávají. Dále se také musíme dívat na ekologickou zátěž, která vznikla například při přepravě surovin na místo výroby nebo při přepravě hotového výrobku na místo spotřeby. A nakonec je také nutné sledovat to, co se s výrobkem děje v momentě, kdy se stane odpadem. Celý cyklus končí zánikem výrobku, což může být v lepším případě recyklace materiálu, v tom horším skoční ve spalovně, na skládce nebo odhozený v přírodě, kde se může rozkládat například 100 let za uvolňování škodlivých látek, které mají negativní vliv na životní prostředí.


Co všechno tedy předchází každému plastovému míchátku do kávy? Někdo by si řekl, že vše začíná u ropy, ale nenechte se zmást. K těžbě ropy jsou potřeba složitá těžební zařízení, která nevznikla lusknutím prstu. Ocel, ze které jsou vyrobeny těžební plošiny a věže se získává metalurgickými postupy ze surového železa, které se muselo získat chemickými postupy z železné rudy, která musela být nejprve vytěžena v hutnickém procesu. Z oceli se ve slévárenství vyrábějí díly, které musí být přepraveny na místo stavby plošiny a ropného vrtu. Když je zařízení pro těžbu ropy postaveno a ropa se těží, je potřeba ji ukládat do barelů a odvážet, nebo přepravovat pomocí ropovodu. Fyzikálně-chemickými postupy teprve v tomto kroku vzniká plast, jehož vlastnosti se následně upravují podle toho, jaké využití bude mít. Poté následuje tvarování plastů, lisování, válcování, vstřikování... A máme hotový výrobek, který je potřeba přepravit do skladu (většinou přes několik států). Odtud už putuje jen do obchodu a přímo ke spotřebiteli.

Potom příjde člověk, zamíchá si kávu plastovou tyčinkou a odhodí ji do koše.

A dál už to znáte.. následuje jedna z možností: recyklace, spalovna, skládka nebo příroda.

Zamyslete se nad tím :)

Příští článek bude o tom, čím a jak nahradit jednorázové výrobky, které jsem zmínila na začátku článku.

 

5 Zero-waste tipů, díky kterým ušetříte

13. listopadu 2018 v 10:24 | Kristýna |  Myšlení Zero-waste a Minimalismus
1. Taška na nákup - doporučuji pořídit si látkovou skládací tašku (nejlépe rovnou dvě, pro případ velkých nákupů), které budete mít vždy ve svém batohu nebo kabelce. Můj tip je třeba TATO taška z Ikey, která stojí pár kaček. Už minimálně 2 roky jsem si na nákupu nemusela u pokladny kupovat plastovou "igelitku" za 5kč, protože mám svoji látkovou. Samozřejmě z hlediska materiálů je nejvíc ekologická taška z bavlny nebo lnu, protože se jedná o 100% přírodní materiály. Ale hlavní je, že každá znovupoužitelná taška je lepší, než 100 tašek jednorázových...

2. Lahev na vodu - doporučila bych skleněnou, ze které voda chutná prostě nejlépe. Já mám svoji skleněnou lahev z Butlers ze slev asi za 150 Kč a jsem velmi spokojená, skvěle těsní, je z bytelného skla, není těžká a navíc má neoprenové pouzdro, díky kterému udrží déle teplotu nápoje. Nad tímto bodem by se měli zamyslet hlavně ti, kteří si denně cestou do práce nebo do školy kupují balenou vodu. Každý den nová lahev, každý den plastový odpad, který vzniká zbytečně a dost se prodraží. Znovupoužitelné lahve se dnes dají sehnat jak ve sportovním provedení, tak v decentním, elegantním designu.

3. Kelímek na kávu - poslední půlrok se začíná rozmáhat trend, kterému opravdu fandím. Kavárny a pojizdné stánky s kávou začaly na kafaře dělat postupný nátlak, aby je donutili se zamyslet nad tím, co to znamená vzít si kávu s sebou. Myslím, že snad každý už ví, že takový kelímek je v podstatě nerecyklovatelný, protože se skládá z papírové a plastové složky zároveň. Oddělit tyto složky jednu od druhé, aby každá mohla být zrecyklována, je natolik nákladné, že se to žádné firmě nevyplatí, a proto to žádná nedělá. Všechny tyto kelímky na nápoje s sebou tak končí na skládce. Můžete se tedy setkat se dvěmi různími přístupy prodejců kávy. Někteří za každou kávu s sebou, kterou zakoupíte do vlastního kelímku, dávají razítka na kartičku a odměnou za to, je například každá šestá káva do vlastního kelímku zdarma. Což znamená, že ušetříte! Druhý tábor zavedl úplně opačnou taktiku - každý jednorázový kelímek, do kterého kávu prodají, je zpoplatněn. Takže si kávu s sebou do vlastního kelímku můžete vychutnat o 3Kč levněji, než váš kolega, který vlastní kelímek nemá. Kelímky na kávu už vyrábí mnoho firem, já mám osvědčený Keep Cup.
Novinka je tuto zimu zavedena u společnosti Leo Express - dávají slevu 5Kč na každou kávu do vlastního kelímku.

4. Odličovací tamponky z bavlny - pokud se každý večer odličujete pomocí malých kulatých odličovacích polštářků, mám pro Vás tip. Sadu takovýchto tampónků můžete zakoupit nebo si ji vyrobit a už nikdy za ně nebudete muset utrácet. Tampoónky, o kterých mluvím, jsou látkové, dají se prát a v případě potřeby i vyvařit, vyžehlit a hlavně jsou díky tomu opakovaně použitelné. Pokud jste zruční, postačí vám jeden večer u televize, bavlněné triko, které už nebudete nosit a jehla a nit (případně šící stroj). Pokud jste méně zruční, můžete podpořit šikovné české prodejce a zakoupit si sadu tampónků například na Fler.cz :)

5. Tuhé šampony (šampuky) - tyto bezobalové výrobky mají hned několik výhod - nemají plastový obal, jsou skladné na cestování a nevylejou se Vám do kufrtu, jsou vyrobené z přírodních složek a hlavně díky nim ušetříte! Jeden takový šampuk mi vydrží zhruba 4 měsíce, což je o dost déle, než lahev šamponu. Nejprofláknutější jsou šampuky od Lush, ale vlastní tuhé šampony už má i značka Alverde, která je dostupná v každé drogerii DM a nebo se doporučuji podívat po ručně vyráběné kosmetice u malých prodejců.

Podzimní batátová polévka

26. října 2018 v 17:49 | Kristýna |  Recepty a vaření
Vynikající sytá krémová polévka, která zahřeje. Ideální na podzim!

Na 4 porce budeme potřebovat:

Jeden větší batát nebo dva menší (300-400g)
3 středně velké brambory
1 mrkev
2 lžičky čerstvě nastrouhaného zázvoru
1 cibuli
1 menší jablko, oloupané a nakrájené na menší kostičky
Trocha másla
Olivový olej
Půl hrníčku červené čočky
2 stroužky česneku
1 l zeleninového vývaru
Trochu plnotučného mléko (já nahradila polotučným mlékem a trochou smetany)
Sůl, pepř, chilli
Kari koření
Sušené polévkové bylinky (co dům dá)

1. Troubu předehřejeme na 180⁰C. Batáty, brambory a mrkev oloupeme, nakrájíme na menší kousky a dáme do pekáčku. Přidáme přepůlené stroužky česneku, zakápneme olivovým olejem, trochu posolíme a popepříme a dáme péct na 20 minut. Občas směs promícháme, aby se zelenina rovnoměrně opékala.

2. Do hrnce nakrájíme cibuli nadrobno a necháme zesklovatět na másle. Přidáme 2 lžičky kari koření, najemno nakrájený nebo nastrouhaný zázvor a na kostičky nakrájené oloupené jablko, chvíli restujeme a podlijeme hrníčkem vody - při tomto kroku dejte pozor, aby Vás horká pára při podlévání neopařila!!!

3. Necháme chvíli probublávat, potom přidáme upečenou zeleninu z pekáčku a zalijeme vývarem. Přidáme propláchnutou červenou čočku a vaříme 20-25 minut.

4. Směs rozmixujeme tyčovým mixérem, chutnáme a dochutíme solí, pepřem a špetkou chilli. Nakonec vše zjemníme mlékem podle chuti a necháme ještě chvíli povařit.

5. Můžeme dozdobit bylinkami, nastrouhaným parmazánem nebo posypat sezamovými nebo lněnými semínky. Podáváme jen tak nebo s pečivem.

 


Nenechte se pohltit!

19. října 2018 v 16:20 | Kristýna |  Myšlení Zero-waste a Minimalismus
Zdravím Vás a přeji hezký pátek!

Dnešním článkem bych chtěla začít novou sérii a vlastně celou novou rubriku na mém blogu. Jak jistě víte, už se pár let zabývám problematikou odpadů a s tím svouvisejícími problémy konzumního světa a vším, co nás ovlivňuje v rozhodování. Rozhodování o tom, čím se v životě obklopujeme, co kupujeme, jak nás při tom ovlivňuje reklama, sociální sítě a taky tím, jak má většina lidí potřebu nakupovat věci, které nepotřebují nebo nejsou schopni zkonzumovat. Celou tuhle problematiku pro mě završuje odpadové hospodářství a zpracování odpadů.

V podtsatě se jedná o myšlení Zero-waste a minimalismu, ale já nemám ráda škatulkování, takže to takto úplně striktně označit nechci. A navíc za tím vším vidím mnohem širší spojitosti, ať už jsou ekologické, ekonomické, etické nebo psychologické. A věřte mi, že jedno s druhým souvisí, i když se to na první pohled úplně nezdá.

Ve svém životě bychom se měli obklopovat pouze věcmi, které nám k něčemu slouží, potřebujeme je pro uspokojení základních potřeb, nebo nám dělají radost. Nic jiného (z materiálního hlediska) k životu nepotřebujeme. Reklamy se nás snaží přesvědčovat o opaku, lidská mysl se nechá velmi jednoduše zmanipulovat a z dnešního konzumního stylu života jsme tak nějak naučení, že čím více máme, tím by měl být náš život lepší a kvalitnější. Takže potom kupujeme elektroniku, kosmetiku, oblečení, doplňky do bytu.. které nepotřebujeme, nejsme schopni využít, spotřebovat, unosit nebo z nich po týdnu přestaneme mít radost. Nakonec je buď vyhodíme, nebo se stáváme jejich sluhy a každý týden z nich otíráme prach. Ale mělo by to být přesně naopak!

Věci, kterými se obkopujeme, by měly sloužit nám, a ne my jim. S touto myšlenkou by se měli lidé naučit pracovat a používat jí v reálném životě. I když to může znít dost radikálně, cílem tohoto myšlení není uchýlit se k extrémům, které nám jsou proti srsti. Znamená to udělat (klidně malé) změny v životě a myšlení, které mají smysl.


Znamená to zamyslet se nad tím, za co utrácíme vydělané peníze, zamyslet se nad tím, jakou pro nás mají věci hodnotu, zjistit, z čeho máme opravdu radost a co je v našem životě nepotřebné a zbytečné. Takovými kroky můžete ušetřit také svůj čas, který pak můžete věnovat něčemu, co pro Vás má smysl. Také tím pomůžete životnímu prostředí, protože nebudete kupovat zbytečné věci, které se následně stanou zbytečným odpadem, nebudete kupovat jídlo, které nestihnete sníst a skončí v koši a následně na skládce, kde se bude rozkládat za vzniku skleníkových plynů.. a tak pořád dále.

Je to koloběh a opravdu jedna věc navazuje na druhou. Všechny dohromady pak mají negativní vliv na kvalitu (nejen našeho) života a také na životní prostředí.

Já jsem toho názoru, že celý tento kolotoč potřebuje trochu přibrzdit a jedině rozhodnutí každého člověka tomu může trochu pomoci.

Nezapomeňte, že se neříká nadarmo, že méně je někdy více.

Těšte se na nové články!
Kristýna

Vše okolo Port-katetru

9. října 2018 v 8:24 | Kristýna |  Život s porfyrií
Ahoj! Po dlouhé době tady mám nový článek, tentokrát se bude týkat mého Port-katetru.

Port-katetr je malé zařízení, které zajišťuje dlouhodobý žilní vstup v případě, že zdravotní stav pacienta vyžaduje časté podávání infuzí, v případě, že má pacient žíly od předchozí léčby poničené a tím pádem k dalším infuzím nepoužitelné a zároveň pokud se předpokládá dlouhodobá léčba. Je to systém zcela uzavřený pod kůží, takže nikde netrčí žádné hadičky a podobně.

Port-katetr se skládá ze dvou částí. První částí je katetr, což je vlastně hadička, která je zavedená do velké centrální žíly uvnitř těla. Druhou částí je port, což je komůrka opatřená silikonovou membránou, na kterou je napojen katetr.

Pro všechny, které čeká zavádění Portu, mám dobrou zprávu - není se čeho bát! Zavádění Port-katetru provádí chirurg na operačním sále. Standartně se používá pouze lokální anestezie, u dětí pak anestezie celková. Na to, jaký jsem měla ze zákroku strach, musím říct, že to vůbec nebyl strašný zážitek. Pan doktor si se mnou celou dobu povídal, říkal mi, co zrovna dělá a proč, vtipkoval a snažil se, abych byla v co nejmenším stresu. Celý zákrok trval okolo hodiny.

Také jsem se dozvěděla, že moje tělo má nějáký problém s přijímáním lokální anestezie (což jsem se týden předtím taky přesvědčila při zavádění centrálního žilního katetru) a je docela nemožné mi umrtvit místo tak, abych necítila vůbec žádnou bolest. Takže i přes to, že mi doktor neustále přidával lokální anestezie, jsem bolest cítila. Musím ale říct, že jsem byla psychicky připravená na to, že to bude mnohem horší. Takže jsem byla příjemně překvapena.

Momentálně jsem pátým dnem po zákroku. Rána se pomalu hojí, ale zatím mě celá ta oblast, do které mi port zaváděli, docela bolí. Hlavně když hýbu rukou. Nemůžu zvedat nic těžkého a obecně musím tu ruku šetřit, moc s ní nehýbat, nedělat prudké pohyby. Port mám na pravé straně hrudníku a je zavedený tak, že při nošení běžného oblečení nepůjde vůbec vidět. Trochu se bojím, aby mi nevadil pod ramínkem podprsenky. Tu prozatím, dokud je rána čerstvá a citlivá, nenosím.


A jak to teda všechno probíhalo? Když jsem byla ještě na běžném pokoji, sestra mi přinesla košili "andělíčka" a kompresní punčochy (aby se předešlo trombóze). Vše ostatní muselo dolů, takže na sál mě převáželi téměř nahou. Před sálem jsem musela sundat i tu košili, přikryli mě látkou a převezli na sál. Na sále okolo mě začalo lítat několik sester, které mě postupně napojily na různé přístroje a pak už jsem jen čekala, až přijde pan doktor.

Nejprve mě doktor dezinfikoval, pak oblepili celou oblast, do které se měl Port zavádět a pak už se píchala lokální anestezie, která je sama o sobě dost nepříjemná a při vstřikování štípe.

Nejprve se zavádí katetr. Doktor udělal malou dírku (asi 0,5 cm) přes kterou zavedl hadičku do velké žíly uvnitř těla. Říkal, že hadička má délku 20 cm a že vede v podstatě až do srdce. Když byla hadička zavedená, dělalo se několik kontrolních rentgenů, nejprve jen tak, poté s kontrastní látkou, aby lékař věděl, že je hadička opravdu zavedená tam, kde má být. Poté přišel na řadu samotný Port. Doktor udělal díru dlouhou asi 4 cm a poté v podkoží vytvořil "kapsu" tak, aby se do ní Port vešel. Poté se hadička pomocí speciálního "háčku" musela protáhnout uvnitř těla pod kůží až k Portu, ke kterému doktor hadičku připojil. Poté se vyzkoušela funkčnost portu a také to, jestli vše těsní a je napojené správně. Následoval další rentgen s kontrastní látkou a když byl doktor přesvědčen, že je vše v pořádku, zbývalo už jen umístit port do podkožní kapsy a vše zašít. A bylo hotovo!

Po dvou hodinách následoval ještě jeden kontrolní rentgen. Když lokální anestezie přestala účinkovat, dost mě rána bolela, ale nebylo to nic nesnesitelného. Spíš jsem byla ráda, že už je vše za mnou a snažila jsem se na bolest nemyslet.

Pokud vás tento zákrok čeká, opravdu se není čeho bát, dá se to v pohodě zvládnout a hlavně to člověku ve výsledku ušetří dost trápení a bolesti s napichováním kanil.

Pokud máte dotazy, tak pište!
Kristýna

Nepoučitelná

7. září 2018 v 15:09 | Kristýna |  Život s porfyrií
Začala jsem na sobě poslední měsíce pozorovat, že neumím říct DOST, STOP a NE. Neumím to říct sama sobě.

Pokaždé, když se vrátím z nemocnice a je mi najedou fajn, cítím se dobře, nic mě nebolí, najednou zapomenu, že jsem nemocná. Zapomenu na klidový šetřící režim. Mám přece dobité baterky, a tak rychle musím udělat vše, co jsem promeškala a co jsem nestihla. Potřebuji si přece odškrtat co nejvíce položek z mého To-Do Listu...

Někdy se chovám fakt pitomě. A uvědomím si to až když sebou málem švihnu o zem. Když zrovna umývám dveře a prudce se zvednu ze dřepu. Černo, celý svět se točí a já se držím futer a přemýšlím, jestli sebou dřív seknu o zem nebo se pozvracím.

Já dobře vím, že se nemám zbytečně přetěžovat a že spousta věcí počká. A nikdo se kvůli nim nezblázní. A stejně se mi to v hlavě někdy přepne zpět do doby, kdy jsem byla zdravá a dokázala jsem udělat vše lusknutím prstu a nic nebyl problém.

Ubližuju tím jenom sobě.

Takže si tady tuhle poznámku nechám pro příště, až se budu zase cítit jako Superwoman.

Velké zklamání aneb co se teď děje v mém životě

23. srpna 2018 v 13:58 | Kristýna |  Život s porfyrií
Ahoj! Po delší době mám pro vás pár novinek ohledně porfýrie a všeho, co se v mém životě za poslední dobu událo.

Na Instagramu ani na blogu jsem o tom zatím nemluvila. Věděli to pouze blízcí kamarádi a rodina. Nechtěla jsem roztrubovat do světa věci, které ještě nebyly 100% jisté a šířit něco, co prozatím neprobíhá, jen proto, že jsem z toho byla nadšená.

Teď se na chvíli vrátíme v čase do února 2018. Ležela jsem v IKEMu po porfyrické atace a přišel za mnou doktor s tím, že má pro mě nabídku. Že je to něco skvělého, převratného a změnilo by mi to život. Abych se dozvěděla víc, musela jsem jet do jiné nemocnice v Praze (nebudu konkrétní), kde mě jiný pan doktor seznámil s tím, co se chystá.

Šlo o 3. fázi studie testování léku na akutní porfyrie. Tento lék vyvinula firma v USA, Massachusetts a první dvě vlny testování měly vynikající výsledky, u pacientů se snížil počet akutních atak na minimum a nebyla potřeba žádná preventivní podpůrná léčba. Všechno to znělo jako pohádka. Jako vysvobození z pekla. Řekl mi, že jsem vhodný pacient, kterého by mohli do studie zařadit. A že jediné, na co se čeká, je, až se zadavatel studie dohodne na legislativních podmínkách s nemocnicí v Praze. Připravil mě na to, že na začátek studie se bude ještě pár měsíců čekat.

Konkrétně šlo o genovou terapii. Jedna malá podkožní injekce měla zajistit opravu mé vadné DNA na celý měsíc. Jedna injekce měsíčně místo pravidelného podávání infuzí Normosangu, místo zničených žil a nekonečných zánětů a místo nutnosti hospitalizace každý měsíc.


Měla jsem konečně naději. Viděla jsem to světýlko na konci tunelu a říkala si, že těch pár měsíců ještě musím vydržet. A že pak nastane velká změna. Budu moci žít normálnější život. Všehcny symptomy a přidružená onemocnění se postupem času uklidní.

A najednou rána. Na začátku srpna mi přišel mail od pana doktora s tím, že se omlouvá, ale moje zařazení do studie už není možné. Že zadavatel studie nepodepsal včas smlouvy s nemocnicí v Praze ale podepsal smlouvy s jinými nemocnicemi v rámci EU, kde už nabrali dostatek pacientů pro studii.

Firmu jsem ještě zkoušela z vlastní iniciativy kontaktovat, vysvětlit jim mou situaci, pokusit se zařídit mou účast ve studii s tím, že bych dojížděla do nemocnice do Německa nebo jiné země. Dokonce i doktoři z IKEMu se snažili mě tam za každou cenu protlačit.. a nepovedlo se.

A sen se rozplynul...

Salát z Quinoy se špenátem a sušenými rajčaty

14. srpna 2018 v 13:35 | Kristýna |  Recepty a vaření
Tento salát jsem dnes zkoušela poprvé a musím říct, že je naprosto vynikající. Hodí se jak samostatně, jako lehký oběd nebo večeře, nebo jako příloha například ke kuřecímu masu, pokud máte velký hlad, nebo pokud bez masa prostě nepřežijete.

Největší výhodou je fakt, že se skládá převážně z ingrediencí, které jsou běžně dostupné a je dost pravděpodobné, že je už máte doma. Nemusíte tak kvůli přípravy jednoho jídla vykoupit půlku obchodu se zdravou výživou.


Na dvě středně velké porce potřebujeme:

Základ:
- půl hrnku bílé quinoy
- 1 hrnek baby špenátu
- 1/2 hrnku sušených rajčat
- 1/3 hrnku plátků mandlí
- lžičku olivového oleje
- sůl

Zálivka:
- 1,5 lžíce citronové šťávy
- 1,5 olivového oleje
- 1 stroužek česneku (pro všchny, kteří nejsou upíři)
- 1 lžička hrubozrnné hořčice (Dijonské)
- špetka sladké papriky
- půl lžičky soli

1. Quinou propláchneme pomocí sítka pod tekoucí vodou alespoň 2 minuty, tím zabráníme hořknutí.

2. Propláchnutou quionu dáme vařit, vždy dodržujeme poměr 1 díl quiony = 2,5 dílu vody. Na půl hrnku quiony tedy potřebujeme jeden a čtvrt hrnku vody. Quionu přivedeme k varu a vaříme zhruba 20 minut, ke konci vaření můžeme zkusit, jestli už je měkká. Na povrchu vidíme tenké bílé klíčky u každého zrníčka. Pro lepší chuť quinoy sebereme během vaření pěnu, která se na hladině vytvoří.

3. Mezitím si nasekáme listy baby špenátu nahrubo a sušené rajčata nakrájíme na menší kousky.

4. Mandle dáme na pánev s olivovým olejem a krátce je orestujeme a necháme zezlátnout. Plátky jsou osmahnuté dost rychle, tak pozor na připálení!

5. Zálivku připravíme například ve skleničce. Smícháme olej, citronovou šťávu, prolisujeme česnek, přidáme hořčici, papriku a sůl. Dobře promícháme.

6. Když je quinoa uvařená, slejeme zbytek vody, pokud se nevyvařila. Quionu necháme ještě 5 minut odpočinout pod pokličkou a pak ji lehce posolíme a dobře zamícháme. Pak můžeme přímo do hrnce přidat sušená rajčata, špenát, orestované mandle a nakonec zálivku. Vše smícháme a máme hotovo!




Chronic Illness Memes and Jokes | Part 1

13. srpna 2018 v 11:53 | Kristýna |  Co se jinam nevešlo
Zdravím vás ^^!

Je pondělí a to je sám o sobě důvod, proč trochu upustit páru a skočit do nového týdne s úsměvem. Já sama humor miluji a život bez humoru a vtípků by pro mě prostě nebyl. Ráda bych se s vámi podělila o pár vtipných obrázků a meme, které se týkají chronických onemocnění.

Věřte, že ta ironie, která se za každým vtipem ukrývá, je pro chroicky nemocného člověka realita každodenního života. Na druhou stranu, kdybych si sama ze sebe s své situace neuměla udělat srandu, asi bych na tom teď byla psychicky o dost hůř. Někdy mi prostě nezbývá nic jiného, než se nad tím vším pousmát.

Tak snad se taky pobavíte :)

Léto s kámoškou porfýrií

4. srpna 2018 v 18:54 | Kristýna |  Život s porfyrií
Čau, ahoj!

Dlouho jsem přemýšlela, jaký další článek týkající se porfyrie bych vám mohla nabídnout. Musím se přiznat, že v těchto vedrech se mi nechce ani existovat, natož vymýšlet smysluplné články. A to mám v hlavě nápdů dost, jen tuším, že v tomto horku bych je odflákla, a to nechci. A dneska mi to konečně docvaklo - napíšu o tom, co zrovna prožívám.

Abych vás uvedla do mé situace - tento článek by z fleku mohl dostat název "Boj o přežití" nebo "Plán útěku na Antarktidu".

Před rokem 2017 bylo léto mé nejoblíbenější období roku. Milovala jsem celodenní pobyt venku na sluníčku, opalování i dovolené u moře, kde bylo přes den okolo 40°C. Dokonce jsem v takovém horku byla schopná i sportovat nebo se péct celé dny na přímém slunci s opalovákem s SPF maximálně 10. Od dob, kdy se mě chytla moje věrná kamarádka porfyrie, říkejme jí pro tento článek raději Hilda (:D), moje léto vypadá úplně jinak.

Co jsem všechno s Hildou zažila a toto léto zažívám?

Musím říct, že loni moje reakce na sluníčko a vysoké teploty nebyly až tak hrozné. Dokonce jsem byla na dovolené u moře, ale musím přiznat, že jsem si ji neužila tak, jak jsem chtěla. Často jsem místo pláže zůstávala na pokoji s klimatizací a nebo se šla k moři opravdu jen vykoupat, zabalila jsem se do osušky a utíkala zpět na pokoj, jak to nejrychleji šlo. Po dovolené jsem usoudila, že tohle asi pro mě nebude to pravé ořechové a že takhle trápit tělo už nehodlám. Letos jsem u moře nebyla a ani to neplánuji a musím říct, že to bylo super rozhodnutí.

Teď ale k letošnímu létu. Nepamatuji si, že by někdy bylo tolik tropických dnů a nocí po sobě, bez sebemenšího ochlazení, bez bouřky nebo alespoň deště. Ještě navíc, když podle předpovědi se to ani další dny nemá "lepšit". Jediné, co celé tyto dny dělám je, že se snažím přežít.

- jsem zavřená od rána do večera uvnitř a přes den vycházím jen pokud je to opravdu nutné
- ven vycházím až okolo osmé večer, to už je pro mě docela snesitelné
- bez opalováku s SPF 30 ani ránu
- mražák máme stále plný ledu
- původně ohřívací láhev mám naplněnou ledovou vodou
- piju víc tekutin, než bych kvůli ledvinám měla (ale bez vody bych to prostě nezvládla)
- termální voda ve spreji od Baley = největší kámoš
- mokrý hadr funguje skvěle
- studená sprcha je slast
- chronické bolesti břicha jsou teď na denním pořádku
- stejně tak migrény
- zvýšený přísun sacharidů jako prevence ataky, protože ty bolesti břicha mě děsí
- nicnedělání, protože můj mozek prostě v takových teplotách nefunguje
- postel, voda, seriály pořád dokola
- samozřejmě myslím taky na kočičky a i když vodu nesnáší, snažím se jim alespoň polštářky chladit studenou vodou


Abyste pochopili, co se odehrává v mém těle, museli byste si do něj doslova vlézt. Protože to ani popsat neumím. Neudělá se mi žádná vyrážka ze sluníčka ani nedostanu úpal. Je to jen neskutečně špatný vnitřní pocit, který ovlivňuje celé moje tělo. Je to prostě obranný mechanismus těla, který mi nedovolí na slunce jít. Protože vím, že se všechny moje symptomy rázem zhorší o 100%, a že toho budu dalších několik dnů litovat.

A absolutně nechápu, jak někdo může v těchto vedrech fungovat a například chodit do práce.. z toho by mi asi vybouchnul mozek. A Hilda říkala, že já teda rozhodě nic kloudného dělat nebudu, jinak mi to pořádně zavaří. Tak jsem poslušná a dělám, co mi říká. Jen tak mezi námi, Hilda je dost přísná.. a i když jsem se ji párkrát pokoušela přesvědčit, že bych si taky ráda užívala letních venkovních aktivit, nebo jsem nedejbože udělala něco za jejími zády, pořádně se mi za to vymstila. Je to ZM (= zlá mrcha) :D.

Abych už to neprodlužovala - těším se na podzim a zimu jak malá. A taky koukám po letenkách někam na sever, kde by byly příznivější podmínky pro život mě a mé upíří kámošky Hildy. Mimochodem, našla jsem ostrov v severním Grónsku, kde je momentálně okolo 4°C a jmenuje se Coffee Club Island. Myslím, že destinaci už jsem si vybrala, zapadnu tam dokonale :D.

Tak zase příště! a Hilda zdraví taky..

Kam dál