Stále se učím

5. června 2018 v 16:51 | Kristýna |  Život s porfyrií
Ahoj, už dlouho tady nic nepřibylo, tak jsem se chtěla jen ohlásit, ať víte, že s blogem určitě nekončím.

Abych pravdu řekla, květen nestál za nic. Stalo se toho hodně a vesměs vše bylo negativní. A navíc je teď období zkoušek a já bojuju jak se dá a dost mě to vyčerpává. Proto jsem teď neměla čas ani chuť vymýšlet nové články a věnovat se blogování.

Když už jsem u toho učení, musím říct, že se teď učím i jinak. Učím se vnímat život jinak. Učím se přijmout to, že v životě některé věci nejdou naplánovat, že některé věci nevyjdou tak, jak bych si přála a nejde to ovlivnit. Učím se to přijímat, učím se s tím pracovat, učím se poznávat tuhle stránku sebe, o které jsem doposud neměla tušení. Vděčím za to své kamarádce a spřízněné duši Kristýnce, která mi pomohla najít tento pohled na svět a otevřela mi oči, když mi bylo psychicky opravdu špatně. A hodně mi tím pomohla.

Teď už vím, že svět pro mě neskončí, pokud něco nedopadne tak, jak jsem si předem naplánovala. A že v životě existuje mnoho cest a ne jen ta jediná, kterou jsem si vysnila. A i přes to, že se mi to zdá nemožné, štěstí můžu najít téměř v každé situaci, která mě v životě potká. Na každé cestě, kterou se vydám.

Taky se neustále učím přijímat svou nemoc. Brát ji jako součást sebe a svého života a ne jako něco, kvůli čemu bych se měla hroutit. Neobviňovat se za ni. Konečně přestat být naštvaná za to, že mi utíkají příležitosti. Oprostit se od přístupu ostatních, který bohužel stále často bývá "nevypadáš nemocně, ty to zvládneš, zvládli to i ostatní", ale už nevidí moji situaci. Ano, já bych to zvládnout chtěla a věřte mi, že opravdu moc. Ale neustále balancuji na pokraji svých fyzických a psychických sil. A něco dokázat pro mě neznamená pouze najít si čas a prostě to udělat.


Můj život není honba za hezkým tělem, zdravou výživou, vzděláním, sbíráním cestovatelských zážitků ani prací a kariérou. Po škole nechodím na brigády jako ostatní. O víkendech nechodím do barů popíjet a žít nočním životem. Nemám nabitý kalednář událostmi a akcemi. Můj život je starost o mé tělo, aby fungovalo co nejlépe a neničilo samo sebe ještě víc, než už se stalo. Můj život je kontrola nad tím, co jím, kolik toho sním, kolik toho za den vypiju a jestli beru včas léky. Můj život je pravidelné dojíždění do nemocnice, díky kterému jsem stále naživu. Můj život je náročná léčba, která dává tělu každý měsíc zabrat, ale je nevyhnutelná.

A neberte to prosím jako negativismus, protože je to přesně naopak. Jsem ráda, že jsem se dostala do stádia, kdy i přes všechno negativní, co se v mém životě za poslední měsíc odehrálo, začínám myslet pozitivně ohledně mé budoucnosti. Začínám si uvědomovat, že můžu být v budoucnosti šťastná. A že srovnávat se s kýmkoliv v mojem případě ztrácí smysl, že nemusím dělat vše, co ode mě okolí očekává, pokud na to nemám sílu. Že nemusím dělat to, co dělají ostatní. Že jediné, o co se musím starat, je mé tělo, mé zdraví a duševní klid a pohoda.

Kristýna
 


Jak si užívám života v 6 bodech

16. května 2018 v 12:35 | Kristýna |  Život s porfyrií
Zdravím ^^.

Dnešní článek bude takový trochu k zamyšlení a pozastavení se nad tím, jak si užívám života a co mě momentálně baví a naplňuje.

1. Čtení - ke čtení jsem nikdy daleko neměla, ale můj vztah k tomuto koníčku se hodně prohloubil až v poslední době. Ráda si v knížkách zakládám zajimavé pasáže a potom se k nim vracím. Navíc mě baví ten pocit, kdy mě knížka vtáhne do děje a ne a ne se odtrhnout. Knížky jsou láska!

2. Kosmetika - hodně dlouho pro mě v dekorativní kosmetice existovala jen řasenka a korektor, nic jiného jsem nepotřebovala. V posledí době si ale kosmetiku vyloženě užívám. Baví mě sledovat značky, novinky, trendy. Zkoušet novou kosmetiku, testovat co mi vyhovuje nejvíce, zkoušet experimentovat. Dokonce se stává dost často, že se na kosmetiku jen tak dívám a užívám si to, jak vypadá, jak je krásná. Kosmetika je láska!

3. Dopřej si, po čem tvoje srdce touží - když jsem se zpětně ohlédla, uvědomila jsem si, že jsem se celý život držela dost zkrátka. A hodně věcí jsem si nedopřála, i když jsem mohla. Takže jsem si řekla, že je na čase více si užívat. Dopřát si dobré a hezké věci, nešetřit na sobě a neodepírat si věci. Samozřejmě v rámci možností, nejsem milionář (škoda, no :D). Protože ono není na co čekat, v mojem případě už vůbec ne. Můj přístup jsem tedy změnila na: "Něco se ti líbí a moc si to přeješ? kup si to, našetři si na to, dopřej si to. Když si to nekoupíš, budeš toho později litovat." Protože jak se říká - peníze budou, ale my nebudem.. Dopřát si je láska!


4. Jóga - když mám zrovna lepší dny a světlejší chvilky, věnuji se józe. Je to jediný sport, který posledního půl roku provozuji. Sice hodně nepravidelně a hodně uvolněným tempem a stylem, ale i to se počítá. Pomůže mi to vyčistit mysl a protáhnout zkrácené svaly, nic víc od jógy nečekám ^^. Ale jsem fakt šťastná, že jsem této aktivitě přišla na chuť a nedělám to jen proto, abych "něco dělala". Snažím se nahlédnout pod pokličku i duchovní stránce jógy. Jóga je láska!

5. Meditace - tento bod trochu souvisí s bodem předchozím. Někdy se k takové menší meditaci uchýlím těsně po docvičení jógy, kdy je tělo úplně uvolněné, protažené a svěží. Snažím se vypnout mozek, na nic nemyslet a uvědomovat si jen pocit toho, že žiju a dýchám. Někdy meditaci provádím těsně před tím než jdu spát a to jen tak, že zavřu oči a snažím se na nic nemyslet, abych šla spát s čistou hlavou. Poslední dobou jsem si oblíbila takhle vypínat mozek i venku, kdy si lehnu na deku a dívám se na modrou oblohu. A vše je jen mezi mýma očima a modrým nebem, v hlavě je prázdno. Meditace je láska!

6. Blogování - no a nemohla jsem vynechat ani svou tvourbu tady na blogu. Někdy mi fakt pomůže se z toho jen vypsat. Je to můj prostor, kam si můžu tvořit a vkládat co chci. Nic mě tady neomezuje. Navíc tento blog má velké a důležité poslání - šířit povědomí o porfyrii a obecně o životě s chronickým onemocněním. Ukázat ostatním, že vážně nemocný člověk může vypadat naprosto zdravě. A taky ukázat to, že bojovat má cenu! Jo a blogování je láska!

Kristýna
 


Měsíc v kostce - Duben 2018

5. května 2018 v 10:25 | Kristýna |  Jak jde čas
Ahoj!

Je začátek nového měsíce, takže opět čas na shrnutí měsíce minulého. Musím říct, že duben nebyl moc úspěšný měsíc, takže to vezmu spíš rychle ať na Vás nepřenáším zbytečně moc negativní energie.

A začnu raději tím pozitivním! Začátkem měsíce jsem jela na narpzeninovou oslavu kámošky. Na chatu. Do přírody. Daleko od problémů. A hrozně moc jsem si to užila. Grilovali jsme, bavili jsme se a snad poprvé v životě jsem vyhrálu hru Bang!


V druhé půlce dubna jsem měla narozeniny. Už je mi 24. A nějak se na to necítím... Oslavovala jsem s přítelem a rodinou a pak pro mě kamošky přichystaly šíííílené překvápko. Šíleně bláznivé, šíleně promakané a šíleně krásné. Vůbec jsem nic takového nečekala a nechápu, jak to mohly vymyslet. V podvečer mě doslova unesly z domu se zavázanýma očima, vezly mě přes celé město na vozíku, který byl ozdobený černými balónky (to jsem zjistila až později :D) a zavezly mě do upířího doupěte. Všude viseli netopýři a černé balónky, pili jsme krev (jahodové nealko šampáňo) a dostala jsem knížku s upíří tématikou a spoustu dobrot. A koukali jsme na Interview s upírem. Prostě všechno promakaný do posledního detailu!


Taky nesmím zapomenout, že jsem byla na pětidenní exkurzi ze školy. V podstatě jsme projeli Jižní Čechy, podívali jsme se do různých firem a bylo to zajimavé, ale hodně vyčerpávající. A tady někde začal ten problém, který přetrvává do teď a nevypadá to, že by se mě chtěl jen tak pustit...

Moje tělo se rozhodlo, že už se nějakou dobu cítí celkem normálně, takže by to zase chtělo nějáké vzrůšo. Zatím nevím, co to přesně může být a jestli to přímo souvisí s porfýrií, ale příští týden se to snad v nemocnici v Praze dozvím. Zkráceně jde o to, že se už skoro 3 týdny cítím pod psa a zažívám nejhorší zkušenost s vyčerpáním organismu, kterou jsem kdy okusila. Není to normální únava. Popsala bych to jako kombinaci psychického a fyzického vyčerpání organismu, které člověku nedovolí nic. Ze spaní se budím a mám pocit, že umírám. Každý další nádech je těžší a těžší a vyžaduje velké množství energie. Mám problém s chozením do školy a obecně s chozením kamkoliv, protože mám každou chvíli pocit, že omdlím. Nevydržím stát, protože na to nemám energii. Bolí mě záda, bolí mě svaly, cítím každou část těla. Spánek nepomáhá a moje tělo nedokáže nikde načerpat novou energii. Každý den se po 10 hodinách spánku budím vyčerpaná a marně hledám energii, jak zvládnou další nový den. Nemůžu se soustředit, nemůžu přemýšlet. Nikdy jsem nic takového nezažila a musím přiznat, že jsem z toho dost nešťastná.

A doufám, že příští týden alespoň zjistím, čím by to mohlo být.

Mějte krásný květen,
Kristýna

#selflove a porfyrie - jde to dobromady?

1. května 2018 v 8:48 | Kristýna |  O všem a o ničem
Hashtag #selflove byl na instagramu použit u více než 15 miliónů fotek. V poslední době je hledání "Selflove", neboli sebelásky, často omílané téma, a kdo se nesnaží o nalezení způsobu, jak mít rád sám sebe, jako by nebyl. Takhle to aspoň podávají sociální média.

Než začal tento boom, nikdy mě nenapadlo, že bych samu sebe neměla ráda nebo se necítila dobře ve svém těle. Jasně, asi jako každá holka jsem někdy nebyla spokojená se svou problematickou pletí a nepoddajnými vlasy nebo postavou. Někdy mě pohled do zrcadla fakt děsil. Naopak někdy jsem měla radost z hezkého líčení nebo z vlnitých vlasů a byla jsem ráda, že při sportu nemusím řešit to, že mi prsa poletují sem a tam. Prostě to bylo tak nějak v rovnováze. Tak, jak to má být.

První zlom nastal, když u mě vypukla porfyrie. Po týdnu, kdy jsem jenom zvracela a téměř nejedla, jsem ležela týden upoutaná na lůžko na JIPce. Když jsem pak byla schopná vstanout poprvé z postele a dojít se osprchovat, nevěřila jsem vlastním očím. Když jsem se ve sprše podívala, jak moje tělo vypadá, chtělo se mi brečet. Nepoznvala jsem se. Nevěřila jsem, že to jsem já. Byla jsem vyhublá tak, že to bylo ošklivé. Nemohla jsem se na sebe ani podívat a byl to jeden z těch nejděsivějších výjevů, které jsem kdy viděla. Trvalo pak půl roku, než jsem se dostala na svou normální váhu.

Od té doby si moje tělo prošlo šílenýma věcma. Porfyrické ataky bych nespočítala na prstech jedné ruky. Moje tělo se denně musí vypořádávat s nadměrnou tvorbou toxických porfyrinů, kolísavým krevním tlakem, špatnou funkcí ledvin a štítné žlázy a s dalšími špatně fungujícími metabolickými pochody. Řekla bych, že je to dost důvodů k tomu, milovat své tělo a samu sebe za to, že stále žiju. Že to moje tělo nevzdalo. Že i přes všechen nápor dokáže každý den fungovat.

Je jasné, že vše, co jsem teď popisovala, si někde musí vybrat svou daň. Nic není jen tak a každá karta má dvě strany. To, že moje tělo takto bojuje, den co den, je extrémně vyčerpávající. Posledních pár dnů to na sobě pociťují víc, než kdy jindy, a ten pocit vyčerpání už ani nenjde popsat slovy. V noci se budím ve stavu, kdy jsem tak vyčerpaná, že mě tíží každý pohyb a každé nadechnutí. Fyzické vyčerpání se promíchá s tím psychickým a já si někdy nejsem jistá, jestli to je sen, nebo skutečnost, nebo jestli právě umírám na vyčerpání organismu.

Běžné denní činnosti se pro mě stávají velkým problémem. Nezvládám dělat vše, co jsem dřív zvládala. Vše mi trvá dýl a sebere mi to o dost víc energie. 10 hodin spánku je pro mě málo a většinu dní se budím ve stavu, kdy bych šla nejradši zase hned spát.

Vím, že když se nenajím 7x denně, můžu umřít. Někdy se vzbudím s bolestí žaludku a vím, že to je znamení, že mám málo sacharidů. V posteli pojídám hroznový cukr, jen abych mohla jít zase spát. Zůstat vzhůru po 22 hodině většinou znamená otevřít si energy drink. Moje tělo a můj život závisí na lékařské péči a každý měsíc přežívám díky látce, kterou mi uměle dodávají. Látce, kterou si moje tělo nedokáže samo vyrobit.


Tohle všechno zní asi poněkud děsivě, ale já si na to zvykla a beru to jako součást sebe. Co ale nemůžu přenést přes srdce je to, že mi nemoc ovlivňuje také myšlení, psychiku, schopnost se soustředit a celkově to, jak jsem produktivní. Vždycky jsem měla sny a cíle, co bych chtěla po škole dokázat a čeho bych chtěla dosáhnout. Zajímal mě výzkum, práce v laboratoři, nové technologie. S postupem času a vývojem mé nemoci se mi všechny sny vytratily a už nemám ani sílu o nich přemýšlet. Nedovedu si představit, že bych někdy něco takového měla dělat. Cítím, že na to prostě nemám.

Nejhorší je představa toho, že si tohle všechno způsobilo moje tělo samo. Nemohla jsem to ovlivnit. A nemůžu uvěřit, jak daleko to za rok a čtvrt zašlo. Říkám si, jestli má v mém stavu pojem sebeláska ještě nějaký výzanm. Jak můžu mít ráda sama sebe a své tělo, když se mě snaží zničit? Jde to, ale možná už je to jen pud sebezáchovy..

Takže nenávidět své tělo za to, co samo sobě provádí a jaké to má následky, nebo ho milovat za to, že to vše přežilo a bojuje ze všech sil? Tady už slovo sebeláska nabývá úplně jiné rozměry (v jiném vesmíru a jiné dimenzi :D).

Ale asi je potřeba to brát tak, že vždycky může být hůř!

Kristýna

Moje cesta ke správné diagnóze

23. dubna 2018 v 17:14 | Kristýna |  Život s porfyrií
Zdravím ^^.

Dneska bych se chtěla trochu rozepsat o tom, jaká byla moje cesta ke správné diagnóze. Pro začátek bych jen ráda řekla, že tímto článkem rozhodně nenadávám na doktory, nestěžuji si a stále ctím lékařské povolání. Bez doktorů už bych tady totiž nebyla. Na druhou stranu si podle mého vyprávění můžete udělat hezký obrázek o tom, jak to v čekém zdravotnictví funguje.

Vše začalo v mých 13 letech. Období puberty, vývoje, tělesných a hormonálních změn. To, že mě občas pobolívalo břicho jsem moc neřešila a nepřikládala jsem tomu velkou váhu. Tehdy jsem si říkala, že to můžou být běžné bolesti před menzes. Když byly bolesti větší, šla jsem do interní ambulance, kde mi většinou vzali krev, která byla naprosto v pořádku a poslali mě domů. Někdy s prášky proti bolesti (které nezabíraly), někdy bez nich. Bolesti většinou do týdne samy zázračně odezněly a já žila dál normálně. Takovéto "návaly" bolestí jsem mívala docela pravidelně, několikrát do roka. Takto jsem přežívala asi 3 roky.

Okolo 16 roku začaly být problémy větší a bolesti horší. Na gynekologii mi většinou bylo řečeno, že se jedná o zánět a doktorka mi nacpala šílenou kombinaci silných antibiotik. Několikrát ročně. Já jsem tomu všemu samozřejmě věřila, co jiného by to taky mohlo být. Většinou po dobrání antibiotik bolest odezněla a já to zase víc neřešila. Několikrát se mi stalo, že antibiotika, které mi byly předepsány na gynekologii, nezabraly. To si mě pak gynekoložka a internista přehoazovali jako horkouo bramboru, ani jeden nevěděl, co se mnou a ani jeden to nejspíš nechtěl řešit. Tou dobou jsem podstoupila několik nepříjemných vyšetření vnitřních orgánů a všechny vyšetření byly v naprostém pořádku a neukázaly žádný nález. Občas byly bolesti takové, že mě rodiče v noci vezli na pohotovost. Tam ale také nevěděli, co se mnou. Vše se zdálo být v pořádku. Krev byla bez nálezu. Ostatní vyšetření byly bez nálezu. Nic přece nemohlo být špatně.

Tou dobou se na mě doktoři začali dívat jinak. Cítila jsem to a o to nepříjemnější mi bylo, když jsem k nim zase musela přijít se stejným problémem. Viděla jsem, jak se na mě dívají skrz prsty a nevěří mi ani slovo. Mysleli si, že si to vše jen vymýšlím. Abych nemusela do školy? Abych se vyhla písemce? Abych byla zajimavá? Mám snad nějáký psychický blok? Je to vše jen ze stresu? Tohle bohužel nebyly jen jejich otázky, ale také jejich konečné vyhodnocení mých zdravotních problémů.


V době, kdy jsem maturovala, už jsem většinou s bolestmi ani nikam nešla. Dokonce jsem často zvažovala to, že je opravdu vše jen v mé hlavě a že ve skutečnosti mě nic nebolí. Doufala jsem, že bolesti, jako vždy, po pár dnech nebo týdnech samy zmizí a zase bude vše v pohodě. Brala jsem to jako součást mého života a už jsem se nad tím ani nepozastavovala. Ale i přes to jsem minimálně jednou ročně pohotovost navštívit musela, protože čas od času se objevily takové bolesti, se kterými jsem si už sama nedovedla poradit. Takové bolesti, které mi nedovolily se na nic jiného soustředit, nic jiného dělat ani spát. Jenže v nemocnici to byla stále ta samá písnička, vše se jen opakovalo jako otravný a vlezlý refrén.

Takhle to bylo ještě další tři roky. Pak ale přišel zlom a moje tělo už si nedokázalo se špatnou funkcí jater poradit samo a moje nemoc propukla naplno. Nejprve to začalo stejně, jako pokaždé, bolesti se ale rychle stupňovaly a přibývaly další a další příznaky, které jsem nedokázala nikam zařadit. Nevěděla jsem, proč se mi děje tolik špatných věcí najednou. V podstatě mi selhával celý organismus. Všechny příznaky jsem už popisovala v článku Porfyrická ataka.

K podivení ale je, že i přes to všechno, co se mi najednou dělo, to nepřišlo žádnému lékaři jak v ambulancích, tak v nemocnicích, divné (a že jsem jich za těch pár dní navštívila víc než dost). Až v momentě, kdy jsem byla polomrtvá a mamka s přítelem mě přinesli na pohotovost do třetí nemocnice během pár dnů, doktorům konečně začalo docházet, že něco není v pořádku. Po týdnu na JIP za mnou přišel doktor a bylo to poprvé, kdy jsem slyšela o nemoci, kterou nazval Akutní intermitentní porfyrie. Bylo to poprvé, kdy jsem slyšela, že to, co mi způsobilo tolik bolestí může mít jméno. A že to může být opravdové. I přes to, jak hrozně mi bylo, to byl jeden z nejlepších a nejsilnějších momentů mého života. Dokonce jsem tomu nemohla uvěřit.

Vše, včetně speciálního vyšetření moči, ukazovalo na to, že se opravdu jedná o zmiňovanou nemoc. Trvalo, ale dalších 10 měsíců, než lékaři nechali vyšetřit mou DNA a tím se diagnóza opravdu potvrdila.

Mohu být šťastná, že to nakonec dopadlo takhle - dobře. Protože si uvědomuji, že laxní přístup většiny lékařů mě mohl doslova zabít. Na jednu stranu chápu, že porfyrie je velmi vzácná a většina lékařů se s ní za celou svou praxi nesetká, na druhou stranu nechápu, že to lékaři nechali zajít až tak daleko..

Schválně mi napište do komentářů, co si o takovém přístupu lékařů myslíte vy! Hrozně mě zajímají vaše názory ^^!

Díky!

Haul| Dekorativka i péče za poslední dobu

11. dubna 2018 v 14:59 | Kristýna
Nazdárek^^.

Dnes to bude spíš takový rychločlánek plný fotek téměř bez textu. Tak se aspoň pokochejte kosmetikou^^!

Korektory Catrice jsou moje klasika, řasenku Lash princess od Essence taky nemám poprvé. Moje premiéra je gel na obočí Make me brow, jsem zvědavá, jak se osvědčí. Dále tu mám péči o kudrnaté vlasy od Baley a sprej na vlnité vlasy Kallos. Henna je taky klasika, hennuji už 3 roky a kupuji přesně tuhle pořád dokola. Tělový peeling od Yves Rocher miluji, je to nejlepší peeling na světě a nádherně voní. A pak tu mám dva krémy na ruce, jeden s vůní fialek od Manufaktury, který jsem dostala jako dárek od muže. Druhý s vůní jasmínu od značky Panier des Sens, který je fakt skvělý a nejkrásněji voní (a samozřejmě je šííííleně roztomilý, to je taky důležitá položka! ^^).











The Spoon theory

8. dubna 2018 v 8:10 | Kristýna |  Život s porfyrií
Lžičky a chronická onemocnění.. že tyto dvě věci nemají žádnou spojitost?

The Spoon theory (Teorie lžiček - česky to zní fakt divně) byla vynalezena jako způsob, jakým lze ostatním přiblížit život s chronickým onemocněním. Měnou jsou v tomto případě lžičky, které vyjadřují množství energie a schopnost vykonávat běžné denní činnosti.

Zdraví jedinci mají přes den neomezené množství lžiček, které mohou čerpat a díky tomu žít aktivní život bez omezení. Ti, kteří žijí s chronickým onemocněním mají však každý den omezený počet lžiček, které mohou využívat. Proto je důležité stanovit si priority a lžičkami neplýtvat. Každá činnost má svou "cenu", která se musí lžičkami zaplatit.

Základem je 15 lžiček, které jsou každý den k dispozici. Jenom to, že se vyhrabu z postele, mě stojí jednu lžičku. Dám si sprchu, nachystám snídani a vezmu všechny svoje léky - a hned je pryč zhruba dalších 6 lžiček. Jdu do školy nebo práce a další 4 lžičky jsou pryč. Pokud se ten den sejdu ještě s kamarádkou na kafe nebo musím jít k lékaři, jsou další 3 lžičky pryč a najednou mi zbývá poslední lžička. To se sotva doplazím domů a nachystám si věci na další den. Pak už nezbývá energie na nic, jdu spát absolutně vyčerpaná. Žádné koníčky, žádný sport, žádný úklid, vaření ani učení.


Jestli se ptáte, kdy dělám všechny ostatní činnosti, tak odpověď je jednoduchá - potřebuji na to zvláštní den. Protože jít v jeden den do školy a potom ještě sportovat, uklízet, nebo být jiným způsobem produktivní, to je pro mě totální sci-fi.

Tato teorie byla vynalezena hlavně proto, aby zdravým lidem ukázala, že život s chrnoickou chorobou je v mnoha směrech omezující a že nemáme tolik energie, kolik bychom si přáli, a že musíme dělat ústupky, protože jsme často unavení a bez energie. Potřebujeme mnohem více odpočinku a spánku. A věřte mi, není to výhoda (jak si někteří myslí). Mnoho lidí si totiž neuvědomuje, že když organismus neustále bojuje s tím, aby se vypořádal sám se sebou, stojí ho to hrozně moc energie, která potom chybí jinde.


Já mívám často výčitky sama k sobě, že nejsem tak produktivní, jako jsem dřív bývala, všechno mi trvá několikrát déle, už si nemůžu plánovat mnoho činností na každý den. Protože tělo jednoduše odmítá spolupracovat. I když vím moc dobře, že za to nemůžu, často se cítím provinile. Cítím, že mi utíkají příležitosti a možnosti, kterých se nemohu chytit, i když bych chtěla, protože vím, že bych na ně nestačila.. O tomhle tématu bude ale samostatný článek.. jen mi dejte čas, musím si na jeho sepsání našetřit některý den dostatek lžiček ^^.

Kristýna

Měsíc v kostce - Březen 2018

3. dubna 2018 v 15:04 | Kristýna |  Jak jde čas
Další měsíc je fuč a konečně tu máme duben - počasí začíná připomínat jaro! Navíc podle dlouhodobé předpovědi nás (minimálně) v první půlce dubna čeká samé krásné počasí a teploty dost vysoko ^^.

Ale teď zpět k březnu. Začátkem března mě klasicky čekala nemocnice. Až na to, že kvůli Normosangu mám špatné všechny žíly a sestry mi nemohli napíchnout kanilu vůbec nikde, vše probíhalo v pohodě. Z nemocnice jsem odjížděla s modrýma rozpíchanýma rukama a zánětem v žíle k tomu. Ale to jsou malé věci.

Jednou velkou "událostí" bylo naše výročí s Lukášem. 5 let, to to uteklo, je to šílené. Jak by řekl Ross z Přátel: "je to můj krab" ^^. Zašli jsme si na Sushi, objednali jsme si kopec jídla a byli jsme oba spokojení. Jako dárek jsem dostala svíčku od Bath and Body Works, kterou jsem měla na svém wishlistu a ještě krém na ruce z Manufaktury. Lukáš ode mě dostal fotoknihu plnou našich vzpomínek z celých těch pěti let.


Mimochodem se svíčkami Bath and Body Works to byla moje premiéra a musím říct, že jsou skvělé a hodně šlapou na paty mým oblíbeným Yankee Candle. Škoda jen, že jsou u nás tak špatně dostupné.


Přečetla jsem Dívku v ledu od Roberta Bryndzy. Ta kniha je skvělá, české detektivky jsou skvělé a já si musim koupit všechny další knihy, které Robert Bryndza vydal. Miluji severské detektivky a taky klasické anglické detektivky od Agathy Christie (mimochodem právě tato autorka ve mě před 10 lety probudila lásku k detektivkám ^^), ale přicházím na to, že je potřeba zabrousit také do našich vod, protože i u nás jsou nadaní spisovatelé. A už mám vyhlídnuté další české autory.

Začátkem března mě na instagramu oslovil David z webu Nevzdavejse.eu s tím, že mě sleduje už delší dobu a že by rád vložil můj příběh na stránky a tím pomohl zvýšit povědomí o této nemoci. Tak jsem se dala do sepisování toho všeho. Musím říct, že se mi o tom, čím jsem si prošla, vůbec nechtělo zpětně přemýšlet a probouzet vzpomínky na to všechno. Ale nakonec jsem to zvládla a před pár dny vyšel článek s mým příbehem a mým obličejem přes celé záhlaví článku (jsem jako celebrita :D). Jestli Vás to všechno zajímá, článek najdete tady. Budu ráda, když si to přečtete a třeba se nad tím vším zamyslíte.

To je asi to nejdůležitější z měsíce března. V dalším článku se dozvíte zase něco víc o porfyrii a obecně o životě s chronickým onemocněním.

Kristýna

Haul | Pečující kosmetika pro smíšenou až mastnou pleť se sklony k akné

30. března 2018 v 15:49 | Kristýna |  Kosmetický koutek
Přiznám se, že v poslední době jsem na svou pleť docela kašlala a neměla jsem ani chuť se o ni pořádně starat. Sklouzlo to do denní rutiny, která zahrnovala ranní nanesení krému a večerní odlíčení a nanesení krému. Sem tam nějaký peeling. Moje pleť je smíšená až mastná a má sklony k tvorbě pupínků, rozšířených pórů a černých teček. Pleť nikdy nebudu mít bez chybičky, ale rozhodla jsem se, že pro ni chci udělat více. A rozhodla jsem se na to pořádně vybavit!

Vše jsem nakupovala na notino.cz, dekorativka.cz a v kamenném obchodě Yves Rocher ^^.

Denní a noční krém

Značku Ziaja znám už hrozně dlouho, ale nikdy jsem si od ní nic nekoupila. Když jsem vybírala pleťový krém, zaujala mě tato dvojice denního a nočního krému. Jsou určené na mastnou až smíšenou pleť a obsahují antibakteriální složky, díky kterým by se měly zmírnit projevy akné. Zároveň jsou i hydratační. Denní krém má navíc UVA/UVB filtry s SPF10, což je pro běžné nošení v našich podmínkách dostačující.



Peelingová pasta

Peelingová pasta je ze stejné kosmetické řady jako krémy, tak jsem si říkala, že ji taky vyzkouším. Měla by čistit zanesené póry, a působit proti tvorbě černých teček. A taky slibuje lepší účinnost následně nanášené péče - krému. Tak jsem zvědavá!



Pleťové masky

Queen Helene Mint julep maska je maska pro mastnou pleť se sklonem k akné. Pleťová maska z Nimby od značky Himalaya Herbals zabraňuje tvorbě akné, pohlcuje přebytečný kožní maz a čistí póry. Obě masky by se měly používat 1x - 2x týdně.



Peelingová maska

Tohle je jediná věc z haulu, kterou nezkouším poprvé, ale kupuji opakovaně, protože je skvělá. Ze zelené řady Yves Rocher používám i micelární vodu a používala jsem dlouhou dobu i krém. Tento peeling je zároveň i maska, hezky pleť vyčistí a zmatní. A vůbec nevysušuje.



Antibakteriální krém na aknotickou pleť

Tento krém by měl nejen ošetřit pleť před výskytem nedokonalostí, ale měl by působit na jizvičky a skvrny po akné a redukovat je. Také by měl chránit pleť před účinky volných radikálů. Na tento krém jsem asi nejvíc zvědavá!



Oční krém

A na konec tady mám krém pod oči a víčka s chrpou, který by měl rozjasnit a hydratovat oční okolí a měl by zabránit vzniku tmavých kruhů pod očima. Taky slibuje redukci drobných vrásek v okolí očí - tak jsem si říkala, že už je možná na čase začít lehce řešit i toto. Čím dřív, tím líp!


A to je vše! Kdyžtak mi napište do komentářů, jestli budete chtít časem recenzi na některý z produktů.

Kristýna

Kam dál