Červen 2018

Stále se učím

5. června 2018 v 16:51 | Kristýna |  Život s porfyrií
Ahoj, už dlouho tady nic nepřibylo, tak jsem se chtěla jen ohlásit, ať víte, že s blogem určitě nekončím.

Abych pravdu řekla, květen nestál za nic. Stalo se toho hodně a vesměs vše bylo negativní. A navíc je teď období zkoušek a já bojuju jak se dá a dost mě to vyčerpává. Proto jsem teď neměla čas ani chuť vymýšlet nové články a věnovat se blogování.

Když už jsem u toho učení, musím říct, že se teď učím i jinak. Učím se vnímat život jinak. Učím se přijmout to, že v životě některé věci nejdou naplánovat, že některé věci nevyjdou tak, jak bych si přála a nejde to ovlivnit. Učím se to přijímat, učím se s tím pracovat, učím se poznávat tuhle stránku sebe, o které jsem doposud neměla tušení. Vděčím za to své kamarádce a spřízněné duši Kristýnce, která mi pomohla najít tento pohled na svět a otevřela mi oči, když mi bylo psychicky opravdu špatně. A hodně mi tím pomohla.

Teď už vím, že svět pro mě neskončí, pokud něco nedopadne tak, jak jsem si předem naplánovala. A že v životě existuje mnoho cest a ne jen ta jediná, kterou jsem si vysnila. A i přes to, že se mi to zdá nemožné, štěstí můžu najít téměř v každé situaci, která mě v životě potká. Na každé cestě, kterou se vydám.

Taky se neustále učím přijímat svou nemoc. Brát ji jako součást sebe a svého života a ne jako něco, kvůli čemu bych se měla hroutit. Neobviňovat se za ni. Konečně přestat být naštvaná za to, že mi utíkají příležitosti. Oprostit se od přístupu ostatních, který bohužel stále často bývá "nevypadáš nemocně, ty to zvládneš, zvládli to i ostatní", ale už nevidí moji situaci. Ano, já bych to zvládnout chtěla a věřte mi, že opravdu moc. Ale neustále balancuji na pokraji svých fyzických a psychických sil. A něco dokázat pro mě neznamená pouze najít si čas a prostě to udělat.


Můj život není honba za hezkým tělem, zdravou výživou, vzděláním, sbíráním cestovatelských zážitků ani prací a kariérou. Po škole nechodím na brigády jako ostatní. O víkendech nechodím do barů popíjet a žít nočním životem. Nemám nabitý kalednář událostmi a akcemi. Můj život je starost o mé tělo, aby fungovalo co nejlépe a neničilo samo sebe ještě víc, než už se stalo. Můj život je kontrola nad tím, co jím, kolik toho sním, kolik toho za den vypiju a jestli beru včas léky. Můj život je pravidelné dojíždění do nemocnice, díky kterému jsem stále naživu. Můj život je náročná léčba, která dává tělu každý měsíc zabrat, ale je nevyhnutelná.

A neberte to prosím jako negativismus, protože je to přesně naopak. Jsem ráda, že jsem se dostala do stádia, kdy i přes všechno negativní, co se v mém životě za poslední měsíc odehrálo, začínám myslet pozitivně ohledně mé budoucnosti. Začínám si uvědomovat, že můžu být v budoucnosti šťastná. A že srovnávat se s kýmkoliv v mojem případě ztrácí smysl, že nemusím dělat vše, co ode mě okolí očekává, pokud na to nemám sílu. Že nemusím dělat to, co dělají ostatní. Že jediné, o co se musím starat, je mé tělo, mé zdraví a duševní klid a pohoda.

Kristýna